V nekonečně velkém a nekonečně starém vesmíru by byla obloha jasná i v noci, protože by každý paprsek spojil pozorovatele s nějakou hvězdou. Noční tma byla po několik století fyzikální záhadou (Olbersův paradox). Klíčem jsou rozpínání vesmíru, konečná rychlost světla a rudý posuv záření vzdálených (a stále se vzdalujících) hvězd.
Podobnou záhadou byla modrá obloha ve dne. Způsobuje ji rozptyl slunečního světla v atmosféře, který je velmi závislý na vlnové délce (barvě) světla, přičemž modrá se rozptyluje nejvíce.